Charita

…………………student má i srdce,
aneb postřehy studentů z návštěvy domova mentálně postižených

……………………..„Zprvu jsem nebyla nápadem navštívit dům pro postižené nijak nadšena.

Samozřejmě jsem věděla, že tito lidé existují a že je důležité o nich vědět, ale bála jsem se s nimi přijít do přímého kontaktu. Také jsem předpokládala, že jim samotným to nebude příjemné.

To jsem se ovšem mýlila. Někteří byli vyloženě nadšení a měli z naší návštěvy radost. V tu chvíli jsem byla neuvěřitelně ráda, že jsem si ráno nezapomněla přibalit pár plyšáků a že jsem některé z dětí mohla obdarovat. Dojala mě jejich radost. To mě přivedlo k zamyšlení nad tím, jak se od nás liší. V dnešním světě je nejdražší dárek ten nejlepší. Bylo až k pláči, jak je taková maličkost udělala šťastnými.“

………………………………………………………………………………………………

„Abych to shrnula, tak jsem nakonec ráda, že jsem domov společně se spolužáky navštívila. Myslím, že na ně do konce života nezapomenu. Po této návštěvě ještě více nechápu, jak si někdo může dobrovolně ničit zdraví. Mám na mysli kouření a drogy. Člověk by si měl uvědomit, že má obrovské štěstí, že je zdravý.“………………………………………………

………………………..„Nejvíc mě zaujala malá tříletá holčička, která sice jen ležela a byla hodně nemocná, ale usmívala se. Měla tmavé vlasy a tmavé oči a pořád nás pozorovala.

V dalším oddělení jsme už rozdávali hračky. Pastelky, plyšáky i bonbóny. Netušila jsem, jakou radost z nich budou mít i dospělí lidé. Byli to lidé ve věku mých rodičů a prarodičů a přece měli slzy v očích, když dostali plyšového medvídka. Samozřejmě slzy štěstí.

Mám velkou radost, že jsem ji mohla také před Vánoci někomu udělat. A to jsem nemusela kupovat dárek za tisíc korun, ale jen obyčejné pastelky za dvacet.“…………………………

………………Další patro byli starší i mladší dospělí i děti. Byli opravdu úžasní. Říkali: „Ahoj!“ a podávali nám ruce a usmívali se. Když jsme jim dali plyšáky, tak z nich měli tak neskutečnou radost, že si to nikdo nedokáže představit. Opět se mi štěstím chtělo brečet. Kdybyste je viděli, byli úžasní. Kdo neuvidí, neuvěří! Velice si vážím, že dokáží být lidé, kteří jim mohou neustále pomáhat.“……………………………………………………….

………………………….“Provázení jednotlivými odděleními na každého působilo velmi emotivně, smutně, zoufale, lítostivě, na druhou stranu hrozně sympaticky a radostně –v situaci, kdy jsme viděli, jakou mají radost z naší přítomnosti a z našich dárečků, sladkostí a např. pomůcek, které mohli použít v dílnách, kde velmi krásně pracovali.

Pokud bych měla říci svůj názor na návštěvu a na celou problematiku, řekla bych, že nejde slovy vyjádřit, co jsme úplně přesně cítili, to musí každý člověk zažít sám. Ovšem, co bych si přála je, aby lidé brali tyto lidi za úplně normální součást života, také chtějí žít život, žít šťastný, krásný, usměvavý život. Přála bych si, aby nikdo z nich již nikdy neviděl ty, co umějí dělat jen „přiblblé“ úšklebky, obličeje a různé posuňky, ale aby si všichni uvědomili, že jsou to lidé jako my a měli bychom jim pomáhat a snažit se, aby se cítili dobře, aby měli aspoň z poloviny to zdraví, co my. Myslím, že kdo tam nebyl, nepochopí.“ ………………………

…………………………….“Nejdříve jsem se návštěvy nechtěl zúčastnit, protože jsem přecitlivělý člověk a bál jsem se toho, co bych mohl vidět. Nakonec jsem se překonal a šel.

Mé první dojmy byly strašné. Litoval jsem těch chudáků a děkoval Bohu, že jsem zdravý.

Brzy jsme všichni pochopili, že to jsou lidi jako všichni ostatní - jen s odchylkami. Nakonec jsme byli všichni šťastní, když jsme viděli ty rozzářené úsměvy na jejich tvářích, když jsme jim rozdali plyšáky.“…………………………………………………………………………

……………………………….“Před Vánoci jsme vyrazili na návštěvu do domova pro mentálně a fyzicky postižené lidi. Jímala mě hrůza už při vstupu, protože mi přítomnost

takto nemocných lidí nedělá moc dobře. Asi nejemotivnější bylo lůžkové oddělení, kde byly ty nejtěžší případy. Bylo opravdu psychicky velmi náročné vidět děti, které kdyby byly zdravé, mohly by běhat venku na hřišti a hrát si, ale místo toho byly upoutány na lůžku a mírněny různými léky.“ ……………………………………………………………………………….

„Na závěr si myslím, že každý z nás by si měl vážit svého zdraví, protože ne každý má takové štěstí prožít život šťastně.“…………………………………………………………………….

………………………………“ Když jsem před Vánoci opouštěla domov pro postižené,nebyla jsem zrovna ve své kůži. V tento den jsem si uvědomila, jak je pro mne důležité, že jsem zdravá. Bylo mi všech těch ležících i sedících nebo chodících líto. Strašně ráda jsem jim chtěla pomoci, ale nevěděla jsem jak. Jediné, co bylo super a mě hřálo u srdíčka bylo to, že jsem viděla, jak všem těm dětem, dospělým i starším lidem působí radost, když mohou na někoho sáhnout nebo ho i dokonce obejmout. A jakou měli radost, když jsme jim přinesli plyšáky a bonbóny. Tohle nemůže nikdy zažít člověk, který nezná žádného postiženého nebo nikdy tento druh ústavu nenavštívil. Jsem strašně vděčná za tento zážitek, je nezapomenutelný.“….………………………………………………………………………..

…………………………….“ První pocity z návštěvy domova pro postižené byly spíše záporné proto, že tito lidé jsou opravdu chudáci. Když jsem ale viděl, jaký úsměv a radost na tváři jim vykouzlil obyčejný plyšový medvěd i mně to udělalo radost. Další radost mi udělalo i to, že jsem si koupil věci, které vyrobili. Viděl jsem, kam peníze jdou a je to opravdu velice důležité, aby lidé takto pomáhali.“…………………………………………………………….

……………………………“Na začátku prosince proběhl charitativní vánoční trh, kde jsme si mohli koupit věc vyrobenou v domově pro mentálně postižené a přispět tak na dobrou věc. Někteří ze studentů se chtěli jen „ulít“ z vyučování, ale většina z nás si maličkosti koupila a pomohla dobré věci. Nejde o to, utratit spousty peněz, ale i malá částka dokáže pomoci.

V prosinci jsme měli možnost navštívit právě domov, kam vybrané peníze za dárky šly. Když nám paní profesorka řekla, ať si vezmeme s sebou papírové kapesníčky, uvědomila jsem si, že to nebude tak jednoduché…………………………………………………………...

„Návštěva u malých dětí byla emotivně nejtěžší. Většina z nás byla naměkko. Poté jsme přecházeli z oddělení do oddělení, kde byly už starší děti i dospělí, kteří nás hladili a povídali si s námi, emoce pomalu ustupovaly, ale pořád jsme byli dojati. Největší radost měli z bonbónů a plyšáků. Věřte, když vidíte, jak si dvanáctileté děvče vezme plyšáka, kterého jste přinesli, je to nezapomenutelný zážitek. Musím přiznat, že i po příchodu domů jsem brečela.

Další den nás paní profesorka poprosila, aby někdo z nás promluvil do školního rozhlasu a řekl pár slov o domově. Nikdo se k tomu neměl, a tak jsem se přihlásila, protože vím, co vše je potřeba k péči o postižené. Při vystoupení v rozhlasu jsem si všechno opět vybavila a k slzám jsme neměla daleko. Někdo si radši koupí bagetu, než aby přispěl na dobrou věc, ale věřte, že nejkrásnější odměna pro nás byl úsměv a oči rozzářené radostí za to, že jsme přispěli penězi a dárečky, které jsme s sebou přinesli.“…………………………………………………